Čas nejde zastavit. Plyne jako voda stejně jako dny našich životů, které se skládají z tisíců, milionů okamžiků. Tu radostných, veselých, tu smutných. Každý ale jednou dopluje ke svému moři - není jiné opravdové spravedlnosti na světě, než že se člověk rodí a umírá. A přestože nás toto vědomí provází dennodenně, odchod blízkého, milého a vzácného člověka nás vždy zabolí, zarmoutí...

Když se do běžných předvánočních dnů minulého roku nesla Bystřicí pod Hostýnem zpráva o úmrtí paní Růženy Malíkové, jako by tomu nikdo nechtěl věřit, jako by se pro všechny ty, kteří ji znali, na chvíli zastavil čas. Té drobné milé paní, která i přes nelehký život svým elánem a životním optimismem ovlivnila mnoho lidí, a to nejen malých Valášků z dětského souboru "Malá Rusava". Její jméno zná většina Bystřičanů, mnozí z celého Kroměřížska a folkloristé z celé republiky - málokdo se tak výrazně vryl do povědomí obyvatel a kulturního života města a regionu posledního půlstoletí. Před 53 lety stála u zrodu valašského souboru písní a tanců "Rusava", jehož byla přes dvacet let aktivní členkou, sama v roce 1958 založila dětský valašský soubor "Malá Rusava", který vedla ještě ve svých 80 letech.

I nepatrná zmínka ze života Růženy Malíkové hovoří za vše. Vždy plná elánu, který ji neopouštěl ani v obdivuhodném věku a po nelehkých životních obdobích. Všechno jakoby mávnutím proutku před 2 lety narušila mozková příhoda. Narušila obdivuhodně plodný život jedinečného člověka, jeho kontakt s dětmi, které tolik milovala, s folklorem, pro který po celý život žila. Nemoc si vybrala svou daň a paní Růženka, jak jí mnoho lidí říkávalo, nás navždy opustila z pozemského života. Nikoli však z našich vzpomínek...

Před 3 lety jsem s paní Malíkovou připravoval u příležitosti jejích 80. narozenin pro časopis Folklor její vyznání folkloru, které bylo publikováno v posledním čísle roku 2002. Možná si čtenáři vzpomenou na titulní stranu časopisu a fotografii R. Malíkové v šátku. Obrázek jakoby od malířů, který zachycuje krásu lidového dědictví ve své nejpřirozenější, nejkrásnější podobě, tak jak to uměl třeba A. Kašpar. Chvíle s paní Malíkovou byly setkáním s úžasným, obdivuhodným člověkem, které mě lidsky obrovsky obohatilo a možná i v mnohém ovlivnilo. O to více je mi dnes líto, že paní Růženka už není mezi námi. Odešla v krásném, zaslouženém věku a skončil tak jeden jedinečný plodný život. Utichlo velké srdce velkého člověka, na kterého nelze než jen v dobrém vzpomínat... Z jejího vyznání zaznamenaného u příležitosti jejích 80. narozenin cituji:
Miluji práci s dětmi - přináší mi mnoho potěšení. A pokud budu zdravá, budu se jim věnovat. Folklorem vždy žila celá rodina a někdy nebylo lehké skloubit starosti o rodinu a dvě děti, práci a působení ve folklorním souboru. Ale je to můj život. Víte, když za mnou po mnoha letech přijdou dospělí lidé, kteří coby děti prošly "Malou Rusavou", a znají se ke mně, vzpomínají na roky v souboru a poděkují mi za ten čas, to je ta nejhezčí odměna, jakou si jen mohu přát. Stejně, když do dětského souboru vodí své děti, dnes už i vnuky, nebo když vidíte, jak s radostí tančí v dospělém souboru a propadli lásce k folkloru, stejně jako kdysi já, pak víte, že všechna ta dřina, ty roky práce, radostí i starostí, měly smysl.