|
|
|
|
|
 |
Pondělí 23.06.2025 |
|
První vícedenní výlet členů Klubu českých turistů Hodslavice v roce 2004.Ve dnech 12. - 14. března 2004 jsme uskutečnili první vícedenní výlet, tentokrát na turistikou chatu Skurečená.
Díky odboru Klubu českých turistů Nový Jičín nám bylo umožněno strávit tři dny na jejich turistické chatě Skurečená, která se nachází mezi Podolánkami a Martiňákem v Beskydech.
O ubytování na chatě je mezi turisty velký zájem a nám se pobyt podařilo zajistit vloni. Jak už to tak bývá, z původního velkého zájmu našich členů, během času nastaly různé "objektivní potíže", pro které se ten, či onen turista nemohl zúčastnit. Zvláště po té, co vyšlo najevo, že v chatě není elektřina, nejsou tam zavedeny sprchy a nejbližší voda teče v nedaleké studánce, a to jen studená. Když část skalních přepadla chřipka a Váhalovi odjeli na seminář, výsledek byl ten, že z celé členské základny nás jelo jen šest. Ostuda!
Po organizačních přípravách v restauraci U Hubů jsme 12. března v dopoledních hodinách odjeli vlakem z nádraží v Hostašovicích do Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme počkali na autobus, který nás odvezl do Ráztoky.
Jelikož mezi námi byli běžkaři začátečníci, upustili jsme od výstupu na běžkách na Pustevny po cestě zvané Knížecí, ale raději jsme nahoru vyjeli lanovkou.
 Protože obvykle na Pustevny a nedaleký Radhošť chodíme pěšky, Lojza-Oly-Kolařík tam dokonce vybíhá v rámci různých závodů, byla pro nás jízda lanovkou zážitkem.
Na Pustevnách jsme se dlouho nezdržovali a po perfektně upravené běžkařské trase, která začíná pod hotelem Tanečnica, jsme vyrazili na Martiňák.
Hned na začátku je však prudší sešup a když jsme Pavle Kolaříkové řekli, že jej musí sjet, pronesla s rázností jí vlastní něco o kreténech. Pak setřela studený pot z čela, sundala lyže a elegantně kopec seběhla. Od této doby pokračovala už stále na běžkách. Náš nejmladší účastník, Adam Kolařík, stál na běžkách snad podruhé v životě. Přes to se s "dlouhými prkny" zkamarádil a během dvou kilometrů se dostal do čela skupiny. Pavle trvalo o něco déle než pronikla do tajů tohoto sportu, ale pod vedením svého manžela dosahovala čím dál větších pokroků.
Franta Černý je ostřílený kozák a celou cestu udržoval strojové tempo v závěsu za Eliškou.
Takto jsme v pohodě okolo 14:00 hod. dorazili k horskému hotelu Martiňák, kde jsme se občerstvili. Z Martiňáku jsme se pak po žluté turistické značce vydali směrem na Podolánky a po překonání hřebenu sjížděli na chatu Skurečenou. Tehdy jsme ocenili přednosti upravené trasy. Lesní cesta, která k chatě vede, je z prudšího kopce. Trasa byla prošláplá pěšáky, sníh byl rychlý. To stačilo k tomu, aby každý z nás alespoň jednou vyzkoušel tzv. "skok tygra", který je každému běžkaři znám. Každým tímto skokem však nám stoupala nálada. Snad i proto, že se padalo do měkkého. Po kilometru a půl nás přivítala chata.
 Pak nám už jen zbývalo zatopit v kamnech, přinést vodu z blízké studánky, nachystat něco na večeři a naplánovat trasu na další den.
Ráno 13.března 2004 nás přivítalo pěkným počasím. Protože předešlého dne jsme si Pusteven moc neužili a upravená trasa nás lákala, projeli jsme si tuto trasu znova. Celou cestu jsme mohli obdivovat zasněženou přírodu a výkony některých běžkařů a běžkařek.
Na Pustevnách, kam jsme dorazili mírně unaveni, jsme se byli občerstvit v bufetu U lanovky. Tam podle úsloví "Slovan všude bratra má", jsme se nečekaně setkali se správcovou turistické chaty, kde jsme byli ubytováni, s Irenkou Jašíkovou, která tam přijela s turistou ze Životic u Nového Jičína Geraldem Černochem. Po bouřlivém přivítání jsme se vydali zpět.
 Po nezbytné skupinové fotce nám Irena dala náskok a šla se proběhnout ještě na Radhošť. My jsme se zpět vydali přímou cestou bez okliky. O tom, že si Pavla vzala rady svého trenéra k srdci svědčí to, že kopec pod Tanečnící sjela bez problémů.
Franta Černý na zpáteční trasu vyrazil podstatně dřív. Správně jsme s Olym odhadli, že na nás bude čekat v bufetu na Martiňáku. Holky s Adamem už nechtěly odbočovat a jely rovnou na chatu.Proto jsme za Frantou zajeli sami. Franta už nás čekal.
V bufetu už bylo prázdno a tak jsme si v dobré náladě povykládali s manžely, kteří měli na starosti obsluhu. Když se dověděli, že Eliška z naší skupiny má narozeniny, i kytku / byť z umělé hmoty/ nám pro ni sehnali. Pak nás vyfotili a z bufetu propustili.
 Vyrazili jsme zpět a těšili se na na oslavy Elištiných narozenin. Dámy nás na chatě už netrpělivě očekávaly. Byla nachystána slavnostní tabule. Irenka Jašíková, která za námi přijela, byla ze zásob paf a nemohla pochopit, jak jsme všechno do chaty dostali. Zvláště, když se na stole objevily i hodslavské koláče. Po gratulacích a předání darů, bouchlo šampáňo. I tanečky byly.
 Ráno 14.3.2004 nás čekala cesta domů. V dobré náladě jsme se probudili a v posteli probrali zážitky z posledních dnů. Pak Oly spojil osobní hygienu s odnosem vody. Uvařili jsme něco k snědku a stanovili plán na zpáteční cestu.
 Po nezbytném úklidu a přípravě dřeva ke kamnům pro další návštěvníky jsme si zabalili věci a slíbili Irence Jašíkové pomoc při letní brigádě. Rozloučili jsme se s chatou a vyrazili na Martiňák. Tam nás čekal Tomáš Kresta, který převzal zbytečná zavazadla a autem je odvezl domů. S Tomášem odjel i Adam, o kterého se pokoušela angína. My ostatní jsme pak na běžkách pokračovali po nám již velmi dobře známé trase na Pustevny. Už byl znát trénink posledních dnů a cesta nám v pohodě ubíhala. Proto jsme stihli ještě poslední pohled z vyhlídky na zasněžené okolí a společnou fotku na Maňákách , kde přes to, že poslední dva dny tálo, bylo přes 1,4 m sněhu.
 Na Pustevnách jsme se nezdrželi a po Knížecí sjeli na Ráztoku. Cestou Franta stačil zlomit hůlku. Zřejmě se jednalo o únavu materiálu - hůlky, Franta byl v pořádku. Nejlíp sjela dolů Eliška, která na nás čekala u bistra hotelu Ráztoka.
Zde byl konec naší tůry. Následovala cesta autobusem na nádraží ČD ve Frenštátě pod Radhoštěm a odtud jsme vlakem odjeli do Hostašovic. Doma v Hodslavicích jsme se zúčastnili pravidelné "schůze" v restauraci U Hubů, kde se v neděli scházíme. Díky Svaťovi Hubovi, který tam měl službu, jsme mohli dojíst zbytek buřtguláše, který jsme nechali ze Skurečné dovézt. Měli jsme ho navařeno tolik, že jsme mohli pohostit i místní štamgasty.
My, kteří jsme se výletu zúčastnili, se již teď těšíme na konec června 2004, kdy máme Skurečenou zamluvenou a na neopakovatelnou atmosféru, která tam panuje.
Diskusní fórum čtenářů |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
